10. kapitola
„No nekoukej. Poslední dobou si pořád takový zamyšlený a neposloucháš mě. Hádám tedy, že chodíš stále za tím samým… mužem?“ povytáhla Ginny jen lehce obočí.
Harry si povzdechl. „Tak… v rámci možnosti je… hezký. Nosí masku, takže vidím jen polovinu jeho tváře a oči, ale…“ pokrčil s lehkým úsměvem rameny.
Ginny na něho překvapeně hleděla. Bylo to tak dlouho, co se naposledy Harry takto upřímně usmíval, až měla pocit, že ho vidí usmívat se poprvé. „Harry, jsi zamilovaný?“
„Cože? Ne, bože můj, na to je až příliš brzo, nemyslíš? Navíc je to kluk z klubu. Nemůžu, nesmím, k němu nic cítit,“ zavrtěl Harry hlavou.
Zrzka se ale jen tak nedala. „Jak vypadá? Hm?“
Harry se tiše zasmál a opřel se zády o kuchyňský pult za sebou. Na mysl mu přišla tak umělecká fotografie, kterou měl v tašce, ale nakonec nic neriskoval. „Je to blonďák s šedýma chladnýma očima. Když ale víš jak na to, dokážeš ho rozesmát. Celkově je tak středně vysoký na muže, asi jako ty, možná kousek vyšší a štíhlý. Má hodně bledou pokožku a ostře řezané rysy. Nevypadá jako normální člověk, spíš jako by vypadl z pohádky o krásném princi,“ škubl koutkem a přesunul se pohledem od okna zpět na Ginny, která měla velice zamyšlený výraz.
„Není mi tedy moc podobný. Změnil si s orientací i vkus?“
Harry se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Po pravdě, neumím si na jeho místě představit třeba Rona, Gin. On je prostě něco… jiného. Dokonalého. Nikdo na něho nedosáhne, já nevím. Zaujal mě na první pohled,“ cuknul rameny. Sám nechápal.
„Chtěla bych ho vidět,“ pousmála se Ginny a radši už neopakovala to, že Harry vypadá jako zamilovaný. Jí tak totiž opravdu připadal.
„Nemyslím si, že ho někdy uvidíš... Leda by si šla se mnou do gay klubu?“ zasmál se Harry pobaveně společně s Ginny, když do dveří do kuchyně strčil hlavu mladší z jejich synů.
„Co je to gay, tati?“ zeptal se naprosto nevinným hláskem a roztomile se na svého otce culil, když k němu přeběhl a dožadoval se zvednutí.
Harry nedokázal svému synovi odolat a s mírným úsměvem si ho do náručí vyzvedl. „No…“ otočil hlavu na Ginny, která jen s úsměvem pokrčila rameny. „Myslím, že na to si docela malý, nemyslíš?“ zkusil na to jít jinak.
Albus se na něho zamračil a našpulil rtík. „Nejsem malý. James říká, že jsem strašně malý prtě, ale já nejsem přece malý! Minule jsi říkal, že jsem velký chlap, takže bych se neměl vztekat a teď zase říkáš, že malý sem. Jak to, že jsem se zase zmenšil?“ hrál si Albus s lemem Harryho trika.
Harry nemohl jinak, než se rozesmát a prohrábl se Albusovými hnědými vlasy. Bylo zvláštní, že je měl zrovna hnědě. Harry ještě do teď nevěděl po kom. Jeho bratr měl vlasy totiž černé. „Nijak si se nezmenšil, Albusi. Jen prostě na některé věci seš ještě malý a na některé už velký, víš?“
Albus jen něco zamručel a položil si hlavu na Harryho rameno. Tvář schoval v jeho krku.
Harry syna pohladil jednou rukou po zádech, než se Albus odtáhl a pošimral ho svým malým prstíkem na krku v oblasti pod pravým uchem.
„Co to tady máš, tati?“ zeptal se.
Harry zmateně zamrkal. „Co tam mám?“
Albus nakrčil obočí. „Já nevím. Nějakou modřinku.“
Harry v tu chvíli zčervenal a radši se ani nepodíval na Ginny. Měl ale za to, že jí slyšel se zachechtat. „No, to je možný. Asi jsem se tam praštil, víš?“
„Na krku?“ zamračil se Albus a Harry celý nesvůj ho postavil zpátky na nohy.
„Ano, na krku.“
Albus chtěl ještě něco namítnout, ale Ginny se Harryho zželelo a od synových otázek ho zachránila, když Albuse zahnala zpět do pokoje. „Běž si hrát, Albusi, ano? Tatínek má nebezpečné povolání, tak je možné, že se uhodil do krku.“
Když opět osaměli, Harry si přiložil dlaň na místo pod pravým uchem. Úplně na to zapomněl, že tam má vlastně od blonďáka z klubu, Luciuse, cucflek.
„Nemusíš se stydět. Kdybych nevěděla to všechno, asi bych ti dala, ale teď je mi jasné, od koho je, co?“ zasmála se Ginny a Harry po ní šlehl nejistým pohledem.
„Nezlobíš se? Ani ti to nevadí? Měl jsem v plánu to dát pryč, ale v tom shonu kvůli tomu novému případu jsem na to úplně zapomněl,“ povzdechl si a pomalu ruku z krku sundal.
Ginny zavrtěla lehce hlavou. „Nevadí mi to. Kdyžtak říkej, že ho máš ode mě, mně to nevadí,“ nabídla mu. „A co ten případ? O co vůbec jde, neposlouchala jsem,“ optala se žena ještě zvědavě. Harry jí totiž většinou vše řekl, protože Ginny to pálilo a kolikrát měla velice dobré nápady.
„Asi stačí říct jen… Draco Malfoy?“
Zrzka se netvářila moc překvapeně. „Máš ho chytit?“
Harry přikývl a posadil se ke stolu, kde sklopil tvář do dlaní. „Mám ho odsoudit jako každého jiného bývalého smtijeda na smrt.“
Ginny přešla za jeho záda a přiložila ruce na Harryho ramena, která poté jemně stiskla. „Tak je to v pořádku, ne?“
„Asi ano,“ zamumlal Harry, ale nebyl si tím vůbec jistý.
Ginny se za jeho zády povzdechla. „Nesmíš nad tím takhle přemýšlet, Harry. Je to tvá práce a v práci nesmíš hledat kladné věci. Draco Malfoy měl znamení, které po pádu Voldemorta sice zmizelo, ale měl ho. Nemůžeš ho… omlouvat.“
„Vždyť já ho neomlouvám. Jen mi nepřijde správné, aby pykal za to, co prováděli jeho rodiče. Vždyť on byl jako jejich loutka. Sám se nikdy nechtěl přidat. Sama to víš moc dobře.“
„Ano, to vím, ale určitě udělal hodně špatných věci, o kterých ani ty nevíš. Netrap se tím a prostě jen udělej, co po tobě zákony žádají, ano?“
Harry si ztrápeně povzdechl. „Dobře…“