Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. kapitola

22. 8. 2017

Harry mohl vidět, jak se blonďákovi naproti němu výrazně ulevilo a jeho napětí v celých zádech povolilo. „Myslel sis, že nepřijdu?“

Blondýn výmluvně uhnul pohledem do strany. „Chodíš dřív.“

Harry se tiše zasmál. „Jo, já vím. Víš, jak jsem ti vyprávěl o své rodině?“ zeptal se.

„No? Co je s ní?“ chtěl nadzvednout obočí blonďák, ale bolestivě na to doplatil. Se zasyčením radši obočí nechal opatrně klesnout a zadíval se Harrymu do zelených očí.

„Moje žena na vše přišla. Musel jsem jí to nakonec říct…“ pohladil Harry nepřítomně blondýna po stehnu volnou rukou.

„Vyhodila tě?“

Harry se zarazil a poté se tiše rozesmál. „Ne, ne, to ne. Naopak. Vzala to až moc dobře a dokonce mě za tebou poslala. Mám ti vyřídit dokonce, že tě pozdravuje.“

Blonďák nechápavě zavrtěl hlavou. „Pořád stejně hloupá,“ zamrmlal si pro sebe.

„Co si říkal?“

„Že jsou ženy v tomhle hloupé,“ zopakoval blondýn Harrymu jinou verzi nahlas. Málem se svou neopatrností prořekl.

Harry se pousmál a lehce myknul rameny. „Jsem za to rád. Nejdřív mi teda ztropila docela scénu, ale potom to bylo v pohodě.“

Blondýn lehce přikývl, že chápe, ale úsměv jeho obličej postrádal.

„Neusmíváš se, děje se něco?“ ozval se s obavou Harry a pohladil blondýna po zdravé tváři. Nejradši by mu sundal tu hloupou škrabošku a otřel mu od krve i zbytek obličeje.

„Ani ne, jen mě bolí celý obličej a ruka, ale to je v pohodě,“ zamumlal blonďák a Harry by si v tu chvíli vrazil facku.

„Promiň,“ omluvil se už po druhé za tu krátkou chvíli.

Blonďák nad tím ale jen zavrtěl hlavou a počkal, až k nim dojde jeho šéf.

„Tak co? Dokážeš jít sám?“ optal se ho po dlouhé době zase starostlivě a Harry se nestačil divit. Nechtělo se mu věřit, že je to ten samý muž, který hned první den také na blonďáka něco křičel. S tímhle mužem se ale jeho Princ dokázal vypořádat.

„Jo,“ přikývl lehce blonďák a opatrně sklouzl ze stolu s Harryho pomocí. „Díky, ale měl bys jít domů,“ otočil se na Harryho a lehce ho pohladil po tváři.

Harry překvapeně zamrkal. „Ale proč? Myslel jsem, že-“

„Ne, jdu k našemu soukromému lékaři. Zašije mi to čelo a pak mě pošle spát. Radši se tu alespoň čtyři dny neukazuj, ano?“

„Ale…“ Harry chtěl ještě něco namítnout, ale blonďák ho účinně umlčel jemným polibkem na rty.

„Jdi,“ usmál se na něho, když se odtáhl a sám se vydal se svým zamračeným šéfem pryč.

Harry jen pozoroval jeho záda, dokud mu nezmizel za nějakými dveřmi a on nebyl požádán, aby odešel.

                                                                            ***

Domů dorazil asi třicet minut po půlnoci a k jeho překvapení Ginny ještě nespala. Harry si tiše povzdechl. Počítal, že už bude v ložnici.

I tak ale za sebou zavřel dveře a pomalu se přesunul do obýváku.

Ginny na něho překvapeně zamrkala. „Myslela jsem, že se tam zdržíš d-, panebože, Harry, máš tričko od krve, co se stalo?“

Harry jí za ramena posadil zpět do křesla. „Nic mi není, klid. Není moje.“

„Co se stalo?“ zopakovala Ginny.

Harry si povzdechl a unaveně se posadil naproti ženě na pohovku. „Nějaký chlap Lucia napadl a ten díky tomu skončil hlavou na hraně pultu,“ slyšel, jak se jeho žena poplašeně nadechla.

„Je v pořádku?“ zeptala se s obavou. Nějak jí došlo, že Lucius bude zřejmě ten Harryho... společník.

„Bude. Poslal mě domů, že bych tam byl úplně zbytečně. Nemám za ním chodit alespoň čtyři dny,“ povzdechl si Harry a sklopil hlavu do dlaní. „Kdyby spadnul o kousek vedle, mohl být mrtvý…“

Ginny pomalu vstala a přesedla si k Harrymu na pohovku, aby ho mohla pohladit po zádech. „Nemysli na to, dopadlo to dobře v rámci možností, ne?“

Harry přikývl a zvedl hlavu, aby se na Ginny mohl děkovně usmát. „Díky, Gin. Za všechno.“

                                                                          ***

Ty dlouhé čtyři dny byl Harry jako tělo bez duše a Ginny jen tak víc dokazoval, že k tomu blonďákovi něco málo cítí, ať si myslí, co chce.

Sice si hrál s dětmi a dělal na případu Draca Malfoye, ale nebyl to on. Nebyl to ten šťastný Harry, kterého měla Ginny poslední asi týden doma.

Když zrovna Harry seděl v kuchyni u stolu a pročítal si papíry, přišla mu sova od ministerstva.

„Co píšou?“ zeptala se Ginny od plotny a dál míchala polévku v hrnci.

„Průmyslové kamery prý zachytily Malfoye opět v okolí stadionu. Mám se tam jít pro jistotu podívat,“ zamumlal s povzdechem a protřel si od čtení unavené oči. Nikam se mu po pravdě nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Práce byla práce.

„Půjdeš?“ vyzvídala dál Ginny, aby svého muže trošku rozmluvila a probrala.

„Jo, asi jo…“ zamumlal černovlasý a pomalu vstal od stolu. „Jdu se jen převlíknout,“ vyběhl nahoru do patra a natáhl na sebe místo tepláků džíny a přes bílé tričko přehodil černé sáčko. Klasické oblečení pro mudly.

Jen lehce se navoněl voňavkou, kterou dostal od Ginny, než seběhl schody dolů a z košíčku na stole sebral červené jablko. „Jdu, dám tomu tak tři až čtyři hodiny a vracím se. Zatím,“ pousmál se na Ginny a lehce mávl rukou, než zmizel na ulici a následně se přemístil na místo asi tři ulice od stadionu.

Povzdechl si a pomalu se rozešel ke stadionu a u toho okusoval šťavnaté ovoce. Nevěděl, co čekat. Neviděl Malfoye tak dlouho, takže ani nevěděl, co vlastně čekat. Jak asi vypadá… Od školy se mohl hodně změnit a Harryho strašně zajímalo, jak se ta arogantní tvář vybarvila.

Dojedl jablko a jeho ohryzek vyhodil do odpadkového koše u vchodu na stadion. Poté vešel dovnitř.

Ihned ho ovanulo příjemné teplo z uvítací menší haly, kde bylo několik křesílek se stolečky a automat na kávu.

Harry tu nikdy nebyl, takže se rozhodl najít nějaký plán, kudy by se mohl dostat ke kluzišti. Nejlépe na tu stranu, kde většinou seděli hokejisti a né diváci. Nakonec ho našel celkem snadno a i docela dobře se v něm zorientoval, takže se během chvilky dostal dobře osvětlenými chodbami až ke dveřím na kluziště.

Stadion byl jinak úplně prázdný a Harrymu tak nějak pomalu docházelo, proč sem Malfoy chodí. Byl tu klid a hlavně by ho tu nikdo nehledal. Harryho spíše více zaráželo, že někdo jako Malfoy se naučil bruslit na mudlovských ledních bruslích.

Zatřepal nad tím lehce hlavou a s myšlenkou, že je tady úplně k ničemu, otevřel dveře a vyšel asi těch pět schodů nahoru na malou tribunu pro veřejnost, která si přijde třeba o víkendu zabruslit, a o kus dál pro hráče hokeje.

Přesně v tu chvíli kolem něho za mantinelem projel muž s blond vlasy.

Harry překvapeně zamrkal a zadíval se na lavičku, kde ležela sportovní otevřená taška, kde měl dotyčný zřejmě předtím brusle a pod ní ležely světle hnědé boty. S jakousi předtuchou přešel blíže k mantinelu, lokty se o něho opřel a sledoval z dálky a z boku perfektně bruslící postavu.

Netrvalo to ani minutu, když muž na bruslích prudkým zabrzděním zastavil zády k němu asi uprostřed kluziště, až mu od bruslí odlétlo trochu ledu. I tak na něho Harry perfektně viděl a byl si celkem jistý, že ví, kdo před ním stojí.

„Dobré odpoledne, Malfoyi,“ pozdravil, aby ho blonďák slyšel. Odpověď se mu ale neozvala a Harry si jen všimnul, jak se muž napnul v ramenou. „To se ani neotočíš?“ zeptal se tedy znovu.

Odpověď se opět neozvala. Blonďák na ledu jen nejdříve sklopil hlavu, než jí opět narovnal a pomalu se na bruslích otočil čelem k Harrymu, který myslel, že co chvíli sebou z toho pohledu sekne.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář