7. kapitola
Harry nevěděl, co si o tom myslet. O blonďákovi, jeho rivalovi ze školy, neslyšel už dlouhá léta a teď najednou tohle. Bude ho muset najít, chytit a dostat před soud, kde na sto procent dostane Malfoy smrt.
Bylo mu z toho tak nějak divně. Neuměl si to představit, že by to byl on, kdo blondýna odsoudí k smrti.
Povzdechl si a zadíval se na šedivou podzimní oblohu, která vládla nad londýnským parkem. Všude bylo tolik barev. Hlavně na zemi. Příroda se připravovala na zimu, kterou Harry tak miloval. Ani nevěděl proč. Prostě se mu líbila ta čistá nevinná bílá barva.
Pomalu se očima vrátil na papíry na svých nohách a pohled upřel na Malfoyovu fotku ještě ze školy. Nic novějšího neměli. I tak měl ale Harry pocit, že ten chladný ocelový pohled bude vlastnit blonďák i teď.
Povzdechl si a unaveně složil hlavu do dlaní.
Měl by se vrátit domů. Ginny na něho s klukama už určitě čekala. Možná měla hotovou i večeři, ale Harry se nedokázal přinutit vstát z lavičky a přemístit se. Měl nutkání vstát a jít do baru za Ledovým Princem a možná se mu i svěřit. Se vším.
Unaveně si prsty prostřel oči, než se narovnal a z pod papírů o Malfoyovi vyndal ty o Princi. Už je také četl. Všechna slova si vrýval do paměti a nedokázal se přinutit jim věřit. Vše, co se o něm totiž dozvěděl, bylo vlastně jedno velké nic. Krásný, ale z ledu. Takový měl být, ale nebyl. Při Harrym určitě ne.
Harry se opřel o opěrku lavičky za svými zády. Přišlo mu až směšné, že teď měl v hlavě jen dva blonďáky a nic víc. Jednoho chtěl vidět a toho druhého by nejradši poslal někam daleko, aby se tu ani neukazoval.
Co měl ale dělat, sakra?
„To právě nevím…“ zamumlal si s povzdechem tiše pro sebe a sbalil veškeré papíry do své brašny. Nedalo se nic dělat, ale on ho prostě musel vidět.
Pomalu se rozešel směr klub a doufal, že blonďáka zastihne bez zákazníka. Tak nějak chtěl, aby se Princ věnoval jen a pouze jemu. Měl vysoké nároky, ale to pozadí za to stálo. Tiše se zasmál a sám nad sebou zavrtěl hlavou, načež otevřel nenápadné dveře a vešel dovnitř.
„Nějak zvesela dnes, ne?“ ozvala se paní od recepce pobaveně.
Harry lehce trhnul rameny a přešel až k ní. Už po třetí dámě svěřil svoje doklady a vyfasoval černou škrabošku. „Je tu?“ zeptal se, když si ji nasazoval.
„Před chvílí přišel,“ kývla žena. „Byl docela dost uřícený a zase si určitě vyslechl od šéfa.“
Harry se tiše zasmál a upravil si vlasy vzadu na hlavě. „Přišel pozdě?“
„Nic nového,“ mávla recepční rukou. „Ale ty už utíkej, ať o něho nepřijdeš. Dneska přišly docela bohaté mlsné jazýčky.“
Harry zavrtěl nechápavě hlavou. „A to je kdo?“
„Zbohatlíci, kteří jsou jen po tom nejlepším mase, takže po našem Princi Ledovém. Měl by sis ho uloupit pro sebe, tak mazej!“
„Dobře, už mazám, uvidíme se ráno,“ mávl rukou a proklouzl dál do útrob baru.
Jeho pohled hned upoutali muži sedící v blízkosti pódia v černých perfektně sednoucích oblecích. Harry se mírně nad tím zamračil, ale poté ho to přestalo zajímat a on hledal jen tu jednu konkrétní osobu.
Ledového Prince našel docela rychle. Opíral se bokem o barový pult a na hlavě měl černý klobouk. Harry jen hádal, že jeho pohled směřuje právě na ony muže. A měl dokonce i pocit, že moc hezký pohled to není.
Pomalu proto přešel za blonďáka a sebral mu z hlavy klobouk, aby si ho mohl nasadit na svou hlavu. Jak předpokládal, blondýn sebou polekaně škubnul a prudce se otočil tváří k němu. Když ho ale poznal, uvolnil se.
„Zase ty? Myslel jsem, že už se neobjevíš, když ti to doma tak zavařuji,“ povytáhl perfektně tvarované obočí blonďák.
Harry se pousmál. „Zavařuješ, ale tak nějak ti nedokážu odolat a jdu radši za tebou, než domů.“
Blonďákovi se celou tváři mihlo krátce překvapení, než neznatelně pozvedl pravý koutek úst. „Tak to mě těší…“
Harry se usmál. „Půjdeme nahoru?“ kývl hlavou ke schodišti.
Ledový Princ přikývl a ještě jednou zabloudil pohledem k mužům v oblecích, než se vydal před Harrym nahoru k pokojům.
Opět vešli do pokoje úplně na konci chodby. Harry si začínal zvykat, že tohle je prostě jejich pokoj, i když věděl, že je jen blondýnův. Pomalu přešel k posteli a posadil se na její kraj, než natáhl ruce k blonďatému muži, který čekal u zavřených dveří zády o ně opřený.
Když ale viděl nabídku, hned se jí chytil a přešel k Harrymu.
Harry sám si ho poté přitáhl za pas k sobě a pevně ho obejmul kolem zad, než se blonďákovi zadíval nahoru do šedých očí. Jen díky těm očím mu v mysli proběhla podobizna Draca Malfoye. Hned ji ale smazal, protože tohle nemohl být Malfoy. Ten by se nikdy k takovému povolání nesnížil. Nikdy. „Mám otázku…“ zamumlal Harry nakonec.
„Hm?“ zamumlal Ledový Princ, sundal mu klobouk a prohrábl se mu vlasy.
„Proč rudé růže?“
Blonďák se jemně usmál, než mu odpověděl. „Protože jsou divoké a vášnivé stejně jako já. Protože jsou nádherné, ale zároveň plné tajemství jako já. Bohužel jsou ale pomíjivé a i mé kouzlo jednou pomine.“
„Skrýváš něco?“ zeptal se pobaveně Harry. Nemohl ale popřít, že ho blondýnova odpověď nezaujala.
„Skrývám toho mnoho. Každý má přece tajemství,“ lehce trhnul Princ rameny a upravil Harrymu mírnou ofinu na čele.
„To je pravda…“ natáhl Harry ruku a stáhl si blonďákovu hlavu za zátylek k sobě, aby ho mohl políbit. Jeho společník se nijak nebránil a ihned s ním začal spolupracovat. Harry se ale po chvíli odtáhl a promnul si rty. „Myslíš, že by šlo si jen povídat? Chvíli?“
Šedivé oči ho pár sekund překvapeně pozorovaly, než jejich majitel pomalu přikývl. „Myslím, že šlo.“
Harry se nenechal víc pobízet a stáhl oba na postel, kde se sám uvelebil na zádech a počkal, dokud si nelehne i jeho společník.