Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. kapitola

22. 8. 2017

Překvapilo ho, když ze sebe blondýn ale stáhl úzké džíny a lehl s vedle něho jen v tričku a boxerkách. Ani nemluvil o tom, že si sám od sebe položil hlavu na Harryho rameno. „Tak povídej, co máš na srdci?“ zavřel oči a čekal jen na to, až Harry promluví.

Ten ale dlouhou chvíli mlčel, jak byl z toho chování vykolejený. Nakonec se ale probral a s mírným úsměvem pohladil Princova záda přes tričko. „Seš si jistý?“

„Co jiného mi zbývá…“ zamrmlal blondýn a dál jen klidně ležel a oddechoval.

Harry se proto rozhodl se mu svěřit, ale sám zamířil pohledem do stropu. „Tak trochu nevím, co mám dělat. Mám pocit, že se mi všechno… hroutí před očima.“

„Co přesně?“

„Život. Díky mně se rozpadá má rodina, lžu své ženě do očí stejně jako synům. Práce už mě nenaplňuje jako kdysi. Teď jsem navíc dostal případ, který se mi mírně příčí a prostě… je to na prd,“ povzdechl si Harry.

„Na hovno. Buď upřímný.“

Harry se tiše zasmál a prohrábl se jemnými vlasy pod svou bradou. „Tak dobře. Je to na hovno.“

„To je lepší.“

Harry se jen usmál.

„Řekni mi něco o tom případu. Kde pracuješ a tak…“ zamumlal blonďák a Harry se divil, že ho ještě vnímá. Měl za to, že každou chvíli usne.

„Jsem něco jako… tajný agent?“ zašklebil se Harry, protože nevěděl, k čemu jinému to přirovnat.

„A ten případ?“

Harry mlčel.

„Fajn… Tak co ta rodina?“ povzdechl si blonďák na jeho rameni a lépe se uvelebil podél Harryho boku.

„No, jsem ve vztahu už dvanáct let a mám dva syny. Jednomu je deset a druhému osm,“ začal Harry pomalu.

Blondýn ho ale tiše přerušil. „Jak se jmenují?“

Harry zaváhal, ale nakonec podezření pustil z hlavy. Byl přeci u mudlů. „James a Albus.“

Blonďák vedle jeho těla podivně ztuhl.

„Je něco špatně?“ zeptal se zmateně Harry a chtěl se odtáhnout. Jeho společník mu ale položil dlaň na hruď a donutil ho zůstat ležet.

„Ne, to je v pořádku. Jen mi to něco připomnělo,“ zamumlal mírně ochraptěle, ale napětí z jeho těla nezmizelo. „Jak se vůbec jmenuješ? Už jsme spolu asi pětkrát spali a ani nevíme svá jména.“

Harry ho znovu pohladil po zádech na uklidněnou. „Myslel jsem, že to není potřeba, protože ty mi to své neřekneš. Máš přece jen přezdívku…“

„To mám, ale jsem ochotný své jméno říct za to tvé.“

Harry povytáhl překvapeně obočí. „Tak dobře,“ uznal. „Kyle.“

Blondýn po jeho boku chvíli mlčel, než znovu promluvil. „A to pravé?“

Harry překvapeně zamrkal. „Pravé?“

„Nehraj hloupého. Každý v tomhle baru si mění jméno. Kvůli anonymitě. Tak co, řekneš nebo ne?“ otázal se ho znovu tiše blonďák a Harrymu přišlo, že si skoro nervozitou kouše ret.

Nakonec se rozhodl to úplně risknout. Stále si totiž opakoval, že je u mudlů a ne u kouzelníků. Nic mu přece nehrozí. Kolik lidi se může jmenovat, Harry, ne? „Dobře… Jsem Harry.“

Jeho společník dlouhou chvíli mlčel a ztuhl snad ještě víc než předtím. Poté se ale najednou ze sekundy na sekundu úplně uvolnil a nahlas vyfoukl nahromaděný vzduch v plicích. „Aha…“ zamumlal. „Já jsem Lucius.“

„Lucius?“

„Lucius.“

A Harry mu věřil. Ačkoliv to jméno bylo víc než neobvyklé.

                                                                               ***

Byla to jejich první noc, kdy spolu nic neměli. Jen se každý zvlášť osprchoval a poté zalezli pod jednu peřinu a Harry usnul. Beze slov a i s úsměvem na rtech.

To se ale nedalo říci o jeho blonďatém společníkovi, který celou noc nezamhouřil oka a jen si stále znovu a znovu prohlížel Harryho tvář schovanou za maskou. Kdyby jen věděl, s kým to vlastně spí a komu se svěřuje.

Blonďák si tiše povzdechl a velice opatrně vstal od spícího těla. Nechtěl Harryho probudit za žádnou cenu. Jedním mávnutím rukou se oblékl a druhým mávnutím srovnal Harryho oblečení na vedlejší polštář a na vrch přidal opět růži. Tradice, kterou u ani Harryho Pottera nechtěl porušit.

„Sladké sny,“ zašeptal, než jako myška opustil pokoj.

                                                                                 ***

Harry se probudil a se zavřenýma očima jen na zkoušku zašmátral rukou vedle sebe. Když nenašel to, co hledal, ani se nenamáhal otevřít oči. Věděl, co tam totiž poté najde. Opět jen tu jednu růži. Nic jiného.

Se zamručením se přetočil na pravý bok a mírně naštvaný si z obličeje stáhl černou masku, která mu byla teď už úplně k ničemu. Tohle ho deptalo. Chtěl ráno na druhém polštáři najít osobu, s kterou prožil příjemný večer a ne jen růži místo ní.

Harry se pomalu na posteli posadil, svěsil nohy dolů a unaveně si prohrábl rukou vlasy. Měl by jít domů.

„Do háje…“ sklopil tvář do dlaní. Opravdu by měl jít. Ale on měl plnou hlavu jen blonďáka. Luciuse. Tedy pokud mu říkal pravdu a bylo to jeho pravé jméno. Téměř ihned mu při pomyšlení na to jméno před očima proběhl obrázek Luciuse Malfoye, který už byl po smrti a poté i Draca Malfoye, kterého by měl v nejbližší době odsoudit zřejmě taky k smrt.

Tiše zmučeně zasténal, než vstal, oblékl se, jak nejrychleji dokázal a i s růží zmizel z klubu, který mu pomotal hlavu. Nebo spíše jeden člověk v něm.

Domů dorazil krátce po deváté ranní, ale místo krbu použil normální dveře z ulice. Hned ale v předsíni na něho čekalo nemilé překvapení. Několik párů černých lakových bot se mu skoro smálo do obličeje, že tohle už jen tak nevyžehlí. Na práci se vymluvit nemůže. To věděl moc dobře.

Tiše si povzdechl, sundal vlastní boty a vešel první do kuchyně, aby se něčeho mohl napít. Tašku odložil na stůl a snažil se nevnímat hlasy z obývacího pokoje, když sahal do ledničky pro minerálku.

Málem také potom dostal infarkt, když se otočil a jen pár metrů od něho stála naštvaná Ginny s rukama založenýma na hrudi. Rozzuřenost z ní skoro sálala.

„Dobré ráno, Harry, jak bylo v práci?“ povytáhla žena jedno perfektně upravené obočí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář