Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola

13. 11. 2017

Nejdříve krátké zarachocení klíče v zámku a až poté se dubové bezpečnostní dveře s trhnutím otevřely. Brunet, který jimi vešel dovnitř, s úlevou odložil igelitky s nákupem a nohou za sebou zabouchl. S jednou rukou opřenou o zeď ze sebe poté stáhl černé vansky a už bosou nohou je odsunul stranou k botníku. S dalším úklidem bot se nezabýval.

S povzdechnutím vzal jen tři tašky narvané k prasknutí za už značně poškozená ucha, aby je stihl donést najednou alespoň do kuchyně. Tam je odložil na kuchyňský pult a vyhrnul si rukávy černého saka, aby mohl začít s úklidem.

Nejdříve uklidnil věci, které potřebovaly nutně do ledničky a mrazáku a až poté roztřídil zeleninu, ovoce a věci patřící do skříněk přímo v kuchyni jako byly těstoviny, rýže, olej, masox a podobné. Ani jeho vlastní matka nechápala tenhle systém, ale mluvení mu do něj už také vzdala. Však už byl dospělý a mohl si dělat věci, jak chtěl. Musel se to nějak naučit.

Jedním pohybem donutil zářivku nad pultem se rozsvítit, aby alespoň ta mu přinesla trochu světla a nedráždila více jeho unavené oči. Byl vyřízený z práce a oči měl jako angorák z věčného sezení za počítačem. A to si nakapal už asi troje kapky na zklidnění. Ani jedny nezabraly, což znamenalo, že pomůže už jen vydatný spánek, který si ihned nemohl dovolit.

S nespokojeným zabručením se natáhl pro obálky ležící kousek od košíku s ovocem. Nožík zručně projel vršek papíru. Brunet vytáhl dokument zevnitř a zaměřil na text v něm své modré oči. Kroky na schodech úplně přeslechl.

„Tati? Tati, posloucháš mě?“

Louis jen něco zamručel a četl dál.

Dívka za ním převrátila oči v sloup, než mu papír z ruky vytrhla, aby upoutala pozornost svého otce. Ten k ní se škubnutím obrátil pohled.

„Říkala si něco?“ povytáhl obočí a narovnal se, aby zjistil, že jeho dcera za chvíli bude vyšší než on sám.

„To si piš, že říkala. Mluvím tu na tebe už asi půl hodiny,“ založila blondýnka výzorem spíše po matce ruce na hrudi.

„Nepřeháněj,“ zabručel Louis a přešel k ledničce, aby z ní následně vytáhl borůvkový jogurt a mohl se tak naprosto nezdravě najíst. Jeho prvním jídlem za celý den. V devět večer.

„Říkala jsem ti, že tady dneska bude spát Harry, tak ať s tím ráno počítáš.“

Louis se opřel i s jogurtem bedry o hranu kuchyňského pultu a vedle sebe v šuplíku vylovil lžičku. „Hm,“ zamručel, než jogurt otevřel a konečně ochutnal první sousto. Až asi po třetím mu ale došel plný význam slov, které na něho jeho dcera vychrlila a stále na něho vyčkávavě hleděla. Znala ho už až moc dobře. „No moment! Kdo je Harry a jak jako spát! To bude jako u tebe v pokoji?!“

„Harry, můj kluk, říkala jsem ti o něm a ano u mě v pokoji. Je mi už sedmnáct, tati, klid,“ protočila dívka opět oči v sloup. Viděla, že je Louis úplně vyřízený z práce, ale potřebovala jeho souhlas, jinak by to ráno pěkně schytala.

„Ještě minulý týden to byl Liam, co já vím a ne, zamítá se. Je ti teprve sedmnáct, Taylor. Tohle ne,“ zamítl razantně s kroucením hlavou Louis.

Blondýnka naproti němu se uchechtla. „Liamovi jsem dala kopačky už měsíc zpátky, tati.“

Louis se zamračil. „To na téhle věci ale nic nemění. Prostě ne. Ať si vezme boty a jde nebo bude spát v obýváku!“

„Tati…“ nasadila Taylor své nejlepší psí oči a přitiskla se k brunetovu boku. Poté si i položila hlavu na jeho rameno, aby ho více obměkčila. „Tatínku, prosím, prosím, budeme hodní,“ objala Louise okolo hrudi a ještě víc se začala lísat.

Louis si povzdechl. „Zmiz mi z očí, než mě přejde chuť i na ten jogurt…“

Taylor nadšeně zavýskla a pověsila se svému otci kolem krku. „Jsi nejlepší táta na světě, děkuju!“ vtiskla mu pusu na tvář pokrytou lehkým strniskem, než se rozběhla pryč z kuchyně a nahoru po schodech do patra.

„To mám u tebe schovaný, mladá dámo! A zítra luxuješ!“ zakřičel na ní ještě rychle Louis.

„Jasný!“ dostalo se mu pobavené odpovědi, než ozvalo bouchnutí dveří.

Louis zavrtěl hlavou. Snad neudělal chybu. Někdy mu přišlo, že je na ní opravdu moc měkký. Matka mu to vyčítala skoro pořád. Nemohla se ale ničemu divit. Být v osmnácti otcem nebylo jednoduché a možná proto, že na to i zůstal sám, mu prostě Taylor přirostla k srdci více, než by dítě mělo. Povolil hodně. I když by správně neměl.

V kapse džínů se rozvibroval telefon. Brunet ho podrážděně vytáhl, načež protočil oči, ale hovor přijal.

„Ahoj mami!“ zanotoval naoko nadšeně.

„No konečně! Tobě se dovolat, to je horší než tvé pubertální dceři! Trošku zodpovědnosti, Louisi, za chvíli ti bude šestatřicet!“ spustila ihned žena na druhé straně.

Louis si na uklidněnou promnul čelo. „Byl jsem v práci, mami, teď jsem přijel domů. Co se děje?“

„Nic. Jen jsem ti chtěla říct, že jestli se o Taylor nezačneš líp starat, vezmu si ji k sobě. Pořád seš v práci a ta holka je doma věčně sama. Co z ní asi tak vyroste?!“

Brunet se unaveně svalil na gauč, zaklonil hlavu a zavřel oči. Telefon nechal klesnout ke svému stehnu a počkal, dokud jeho matka neskočí svůj desetiminutový proslov. Až poté telefon opět přiložil k uchu. „Říkala jsi něco? Nějak mi tu vypadl signál a neslyšel jsem tě. Hele a nemohla by si zavolat zítra? Jsem docela unavený.“

„Děláš si ze mě srandu, Louisi?!“

„Ani v nejmenším, to bych si nedovolil, dobrou,“ dotkl se na dotykovém displeji červeného sluchátka i přes protesty druhé strany a následně pro jistotu telefon úplně ztlumil, kdyby se mu matka snažila dovolat znovu. Byla toho schopná. Následně přístroj odhodil o kus dál a pomalu vstal.

Nutnou hygienu vykonal rychle a stručně, aby se mohl co nejdříve svalit do pohodlné postele a usínat s pocitem, že telefon stále leží v obýváku a je na něm možná už deset nepřijatých hovorů od jedné a té samé osoby.

Však ona se nezblázní. Pomyslel si těsně před tím, než se propadl do více než vítaného spánku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář