12. kapitola
„Ty nemáš telefon?“ zeptal se Harry během snídaně, když kousl do vlastnoručně udělaných palačinek s marmeládou.
Louis k němu zvedl pohled a první polkl sousto, než odpověděl. „Zapomněl jsem ho v práci. Zřejmě bude na mém pracovním stole. To se ptáš… Kvůli tomu telefonátu?“
„No, jo. Taylor byla docela vyděšená, bála se, jestli se ti něco nestalo,“ přikývl Harry, když už věděl, že to nevyvolá žádnou bouřlivou reakci. Tak nějak mu totiž už připadalo a docházelo, že se Louis uvnitř sebe se vším… prostě smířil. „Můžu mít otázku, Louisi?“
Brunet si při té otázce povzdechl, ale přikývl a odložil svou nedojedenou palačinku. Tušil, co to bude za otázku a chtěl se na ni trošku připravit. Ubrouskem si otřel ústa a zadíval se s rukama na stole na Harryho naproti sobě.
„Jen bych chtěl vědět… Proč ta změna?“ vyslovil opatrně.
Louis sklopil oči a olízl si nervózně rty, než pohled opět zdvihl. „Protože už jsem to nedokázal dál snášet. Proto.“ Chvíli bylo naprosté ticho, než Louis pokračoval. „Když jsme se spolu vyspali poprvé, cítil jsem se hrozně kvůli Taylor, ale… Ale tak nějak… Mě okouzlila… Prostě jsem nedokázal zapomenout na to, jak si se mnou jednal. Když jsme se… milovali.“
„Louisi…“
„A nedokázal jsem to jen tak pustit z hlavy. A možná i to zapříčinilo… Že jsem k tobě začal cítit větší náklonost, než je správné. A stálo mě hodně probdělých nocí, než jsem si to vůbec přiznal. A pak jsem se snažil tu náklonost ze sebe vytlačit. Hodně jsem se snažil pracovat, prakticky skoro do vyčerpání, abych zapomněl a nemyslel na tebe. Jenže…“ Louis rychle za sebou párkrát zamrkal a u toho hleděl z okna, aby zahnal slzy. „Jenže tys tuhle mojí snahu úplně podkopal, když jsme se potkali venku. Kdybych nešel tehdy po práci nakoupit, možná… Možná by se mi povedlo zapomenout a ty vzniklé city vůči tobě potlačit. Jenže to se nestalo. A já už nemám sílu si upírat něco, po čem toužím a troufám si říct, co to něco má zájem i o mě.“
Harry na Louise hleděl v čistém údivu, protože si nikdy nedokázal představit, že se by se tohle mohlo odehrávat ve staršího muže hlavě. Že se v ní odehrává téměř to samé, co v jeho vlastní. To bylo… Až neuvěřitelné, že ten muž… By ho mohl milovat.
„Louisi…“ zašeptal lehce dojatě Harry, než se prudce postavil od své snídani, udělal několik kroků ke staršímu muži a prudce ho za zápěstí vytáhl na nohy, aby ho následně mohl prudce naléhavě políbit. Rukama ho velice pevně obejmul okolo zad, a co nejtěsněji si ho k sobě tisknul tělo na tělo.
Nakonec ale polibek ubral na razanci a dovolil Louisovi se lehce odtáhnout od druhých rtů a nadechnout se. Široce otevřenýma očima hleděl do těch Harryho zelených šťastných a dlaněmi svíral mladíkovi hladké tváře bez známek strniště, které na nich nikdy nevyrašilo. Byl tak mladý. A zdálo se, že jeho. „Harry…“
„Louisi,“ usmíval se široce kudrnatý mladík, načež znovu Louise pevně obejmul a nechal bruneta si položit hlavu na své rameno. „Miluju tě,“ zašeptal následně.
Louisovi se zadrhnul dech v hrdel. „Harry… To…“
„Miluju tě, Louisi. Já tebe ano a… Počkám, dokud to nebudeš cítit stejně. Nemusíš to říkat hned teď, ale já už to vím dlouho,“ šeptal Harry někde v okolí Louisova ucha. A Louis nedokázal zabránit úsměvu, který se mu dral na rty, kdy měl hlavu schovanou v ohbí Harryho krku a ramene. Nakonec se i on ale odhodlal.
„Já tě mám taky rád, Harry.“
***
„Můžu tě doprovodit do práce? Mám to cestou, tak bych rád… Šel s tebou,“ kousl se Harry do rtu, když tak seděl na posteli a sledoval, jak se Louis převléká z jeho oblečení do své vlastní košile a kalhot do práce. Celou snídani totiž seděl jen v Harryho modré košili, kterou si sám ráno vyndal, když se probudil v cizím prostředí.
Brunet se na něho překvapeně otočil od skříně se zapínáním košile v rukách. „No,“ zamumlal a sklopil hlavu ke knoflíčkům, „jestli se ti chce. Já se omlouvám, jen jsem trošku vykolejený, protože se mě nikdy nikdo takhle ještě zeptal, tak-“
„To je dobrý,“ usmál se Harry a přešel k brunetovi, aby mu upravil límeček košile. „Sluší ti to,“ sklonil poté pro rychlou pusu a sám se natáhl do skříně pro své věci na převlečení.
Louis se pousmál. „Zase nepřeháněj.“
„To bych si nedovolil.“
Nakonec se oba dokázali celkem rychle připravit k vycházce ven do víru města. Louis na sobě měl pracovní oblečení s černým sakem a přes rameno si přehodil tašku s pracovním notebookem a opravenými smlouvami. Harry vedle něho byl naopak oblečený hodně pohodlně v džínech a tričku s výstřihem do V. V tu chvíli k sobě moc nepasovali, ale to Louis ani neřešil. Spíše mu dělalo starost dilema, zda s Harrym jít po městě ruku v ruce či nikoliv.
Ještě stále měl hrůzu, že by je někdo mohl vidět a zřejmě... Si toho Harry všiml, protože na něho nijak nenaléhal a jen se prostě usmál, když šel klidně po jeho boku.
Až když byla na dohled budova Louisova zaměstnání, mladík ho jemně zastavil stiskem paže. Poté se beze slov rozhlédl, načež zatáhl Louise do postranní uličky mimo dav lidí. Dovedl ho trošku dále za zelený kontejner, kde ho jemně natiskl zády na cihlovou zeď a následně políbil.
Louis se polibku nebránil a naopak ho mladíkovi se šimráním v břiše oplatil.
„Ten byl na rozloučenou?“ zašeptal, když se Harry pomalu oddálil.
„Bohužel,“ cukl kudrnáč koutkem úst, načež si ale Louise za sako na bocích přitáhl znovu k sobě a ještě jednou si nárokoval brunetovy rty.
„Budu muset jít. Za chvíli mi začíná pracovní doba…“ upozornil starší neochotně.
„Dobře. Ať ti práce rychle utíká. A kdyby se něco prodloužilo, dej mi vědět, jo?“
„Určitě,“ usmál se Louis široce, než se donutil mladíka obejít. „Zatím,“ hlesl ještě, než vykročil pryč z postranní uličky, aby mohl přejít silnici k vysoké budově. Ještě když stoupal do schodů a následně stál ve výtahu, měl plnou hlavu zářivého úsměvu a mladistvé tváře, která na něho večer bude čekat.