Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola

13. 11. 2017

Hlavní dveře tiše klaply, když do tomu vešla blonďatá dívka a s nejistým nádechem ze sebe začal stahovat podzimní kabát. Harry pro ni sice musel až do obchodního centra, ale naštěstí ji našel i bez telefonu. A všechno jí řekl. Takže teď byla řada na ní, aby si promluvila s vyřízeným otcem, kterého tak milovala a rozhodně mu nechtěla uškodit.

V zadní kapse pro ujištění nahmatala menší peněženku, než vešla do obývacího pokoje a nachytala tak Louise zřejmě nepřipraveného. Poznala na něm, že brečel a špatně utřená tvář ji v tom jen utvrdila.

„Ahoj tati,“ usmála se a změřila si bruneta zkoumavějším pohledem. Seděl schoulený ve své jediné volnější mikině u jídelního stolu a v rukách svíral hrníček zřejmě s horkou čokoládou podle vůně.

„Ahoj Tay, děkuju za nákup, Harry už se zmínil, za co jsem si ho zasloužil,“ pokusil se Louis na svou dceru usmát, ale spíše na své tváři cítil lepší škleb, než úsměv.

Taylor se beze slova posadila naproti svému tátovi a v duchu si nadávala, že to nechala zajít tak daleko. Měla mu asi říct pravdu už mnohem dříve. A ušetřila by se tohohle pohledu a otce trápení, které si nezasloužil. „Chtěla bych si promluvit, tati.“

Louise sebou při těch slovech na židli škubl. „Jasně, o čem přesně?“ znovu se pokusil o úsměv.

Blondýnka si položila ruce na desku stolu. „O Harrym.“

Louisovi sklouzl umělý úsměv ze rtů a spíše se zatvářil zděšeně. Snad jeho dcera nevěděla, co včera provedl. To by si v životě neodpustil, kdyby ji zkazil vztah. Nikdy.

„A vlastně i trochu o tobě,“ řekla poté Taylor znovu tiše a z kapsy svých džínů vydolovala peněženku a pomalu ji před zraky svého otce otevřela. Poté z nenápadného místa vytáhla už starou a značně pomuchlanou fotografii. Byla zřejmě už několikrát přehnutá a zase rozbalená a možná ji někdo i kdysi vzteky zmuchlal do kuličky, to nevěděla, ale když ji našla, vypadala o trochu lépe než teď, když ji skoro každý den brala a prohlížela si ji. Znovu a znovu.

„O mně?“ zašeptal tiše Louis a pozorně svou dceru sledoval s mučednickým výrazem. V hlavě už si formuloval miliony omluv a vysvětlení.

„Tohle jsem našla asi tak rok zpátky nahoře na půdě. Bylo to zapadlé za jednou krabicí s tvými starými věcmi a… Já bych teď docela ráda chtěla vědět pravdu o tom obrázku a o tom, kdo na ní je,“ naposledy se Taylor podívala na fotografii, než ji položila na stůl a posunula po skle ke svému otci.

Ten ji roztřesenými prsty vzal do rukou a následně se smutně pousmál. Už jen z toho Taylor poznala, že nepůjde o nic bouřlivého, ale zároveň ani nic veselého. Louis se následně natáhl pro pouzdro na brýle a pomalu si je nasadil, zřejmě aby mohl na fotku lépe zaostřit a vidět tak detaily.

„To… To jsem já a Jerome. Studovali jsme spolu chvíli v Americe, než si přišla ty na svět,“ přiznal nakonec tiše Louis.

„Na té fotce ale nevypadáte jen jako dva studenti stejné školy,“ poukázala Taylor na fakt, že na fotografii dva chlapci, jeden asi určitě starší, leželi na kožešině před krbem. Nebo spíše právě ten starší ležel na zádech na kožešině bez trička a její otec seděl na něm sice oblečený, ale skloněný ke staršího rtům. Zřejmě se líbali a podle úhlu vyfocené fotografie byl přístroj nastaven na samospoušť a položený o kus dál od nich.

Louis se kousl do rtu a pohladil obrázek palcem pravé ruky. „Chodili jsme spolu,“ přiznal nakonec. Měl pocit, že nemá cenu zapírat před očividným a ještě před svou dcerou. „Byl o tři roky starší než já, mně bylo asi teprve šestnáct, už nevím. Tvoje babička mě do zahraničí poslala studovat kvůli té osudné párty, kdy si mě musela ráno vyzvedávat na záchytce, tak moc jsem se tenkrát zřídil. Na koleji v Americe jsem byl pak přiřazen na pokoj ke stejně starému chlapci, jako jsem byl já. Spřátelili jsme se. A on mi pak představil svého staršího bratra Jeromeho. Už ani nevím, jak se to stalo, ale dali jsme se dohromady a dá se říct, že spolu skoro rok měli vztah, což tvoje babička samozřejmě neví.

Museli jsme to spolu ale ukončit, protože jsem dostal zajímavý telefonát, ať naklušu zpátky do Anglie a sním si to, co jsem si nadrobil. Tedy tebe. Narodila ses, ale kdyby tvoje maminka nezemřela, ani by mi o tobě asi neřekli. Chtěli to utajit a zahrát jako otec neznámý.

Díky tomu ale, že tvoje máma zemřela, se tvoje druhá babička odmítla účastnit na tvé výchově. Prostě tě hodila na krk mě a řekla, že s tebou nechce mít nic společného, protože si vlastně zabila její dceru, jak to nazývala ona. A já to respektoval. Byl jsem totiž donucen rychleji dospět, abych se o tebe mohl postarat. Školu jsem dostudoval dálkově a Jeromeho jsem… Už nikdy od té doby neviděl. Mám jen album fotek a jinak nic,“ cukl lehce Louis rameny a rukávem mikiny si rychle otřel zbloudilou slzu na tváři. Poté se natáhl pro kapesník a vysmrkal se.

Taylor ani nedutala. Tušila, že něco takového se asi stalo, ale nikdy by jí nenapadlo, že se to vše stalo v Americe a to to skončilo vlastně kvůli ní. Kdyby jí nebylo, třeba by s tím chlapcem byl její táta šťastný do teď. A netrápil by se. Měl by normální vztah jako všichni okolo, co mají děti.

„Hlavně si to neber za vinu, Taylor. Já jsem to tak nikdy nebral. Co se stalo, stalo se a asi se stát i mělo. Byl to prostě osud,“ natáhl k ní Louis ruce a vzal ty její do hřejivého objetí dlaní.

„Vypadáš na té fotce tak šťastně,“ nadhodila nakonec blondýnka s úsměvem, který jí její otec vrátil.

„Byl jsem,“ ujistil ji. Poté mu ale úsměv trošku znejistěl. „Ještě si ale chtěla mluvit o Harrym, ne? Je to něco důležitého?“

Taylor se prapodivně usmála, než vyvlékla své ruce z pod těch otcových a lehce přimhouřila oči. „Harry je gay. Nechodíme spolu.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář